S profesí tlumočníka, respektive tlumočnice si spojujeme obrovské množství romantických představ. S profesí překladatele či překladatelky to tak horké už není, ale inklinaci k intelektuálství jim nikdo neodpáře. V tomto článku se sice zamýšlím nad novým zákonem o soudních tlumočnících (dále přechylovat do ženské podoby nebudu, ale vězte, že myslím obě pohlaví a mám na mysli i překladatele), vezmu to ale trochu od lesa a odbočím na pole umělecké.
Zákon totiž upravuje vztahy mezi subjekty, v našem případě mezi překladateli a státním orgánem, nebo fyzickou či právnickou osobou. A právě umění je nekompromisní v tom, jak bez zbytečných zástěrek a diplomatické korektnosti reflektuje naše vnímání světa a vztahů mezi lidmi, rozuměj subjekty. Tak například filmů, v nichž je hlavní hrdinka, či hrdina tlumočník je nespočet a každý rok vznikají další, romantickými komediemi počínaje a nervy drásajícími thrillery konče. Scénáristé a režiséři nejrůznějších národností zobrazují tlumočnice jako krasavice, tlumočníky jako dobrodruhy či donchuány, všechny bez rozdílu pak jako osoby obestřené tajemstvím a celkově prožívající neobyčejné životy. A pak tu máme policejní svodky a jejich hlášení o “tlumočnické kalábrijské mafii,” kdy není jasné, zda tlumočník zadrženému nebožákovi tlumočí, nebo vyhrožuje zneuctěním matky, manželky či dcery, podle okolností. Také zákony reflektují svět kolem nás a vztahy mezi subjekty. S tím rozdílem, že zákony nepíší scénáristé, ale schvalují legislativci, v našich podmínkách poslanci a senátoři. Proto je myslím legitimní, když se pro zjednodušené pochopení toho, jak o tlumočení uvažuje statisticky průměrný zákonodárce, směle opřeme o vyobrazení tlumočníka v umění a v černé kronice. To pak v mnohém vysvětluje, proč zákon vypadá jako návod na léčebné praktiky vrchní sestry Mildred Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Činnost soudních tlumočníků a překladatelů je v současnosti v Česku upravena jedním z nejdéle platících zákonů, a to zákonem z roku 1967 (ano, není to překlep), který reguluje činnost znalců i tlumočníků. Po usilovných a mnohaletých snahách se nyní schyluje k přijetí samostatného zákona o soudních tlumočnících (překladatelích) a samostatného zákona o soudních znalcích. Potud dobré zprávy. Víc jich bohužel není. Předseda Komory znalců zastává názor, že návrh zákona pro znalce je jako špatně uvařená polévka, která by se měla vylít a uvařit správně od začátku. Situace zákona pro tlumočníky je ještě horší, s tím rozdílem, že na vylití zbývá několik málo dní, jelikož zákon prošel ve sněmovně třetím čtením.
K přijetí zákona o tlumočnících se schylovalo v minulém desetiletí už nespočetněkrát, ale celý proces pokaždé doslova vyšuměl do ztracena. Tlumočníci tak neomluvitelně polevili ve své pozornosti, a ejhle, poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení prošel zákon v takové podobě, že je nejvyšší čas zvážit vrácení kulatého razítka. Zjevně se podařilo do zákona vpašovat všechna přání státních orgánů a lobbistických skupin zastupujících pojišťovací ústavy bez ohledu na funkci a postavení tlumočníka v praxi. Bláhová naděje, že aspoň budeme mít ten “svůj” zákon a pak ho budeme novelizovat, je lichá, pokud nemluvíme o horizontu dalších desetiletí.
Text zákona si nelze vykládat jinak, než jako podvědomou snahu zastřihnout křídla těm dlouhonohým krasavicím a charismatickým mužům, osobám svobodomyslným, dobrodružství na každém kroku zažívajícím, zodpovědnost neznajícím a vydělávajícím nehorázné prachy, případně rovnou kriminálním živlům. Co by taky nechtěli?! V dnešní době, kdy všichni pracují u počítače metodou ctrl+c a ctrl+v, oni musí každý jednotlivý papírek desetkrát číst a kontrolovat, zda někde něco nepřehlédli. Luštit texty na razítkách, aby je mohli přeložit, texty tisknout, svazovat s originály, které si musí fyzicky převzít (nikoli vše vyřídit v Outlooku), vše orazítkovat a předat zadavateli z ručky do ručky, a pak si za to všechno vyfakturovat částku 350 korun za stránku. A z této horentní sumy ještě ze zcela nepochopitelného důvodu odvedou na dani mnohem více než ostatní profese, jelikož pro soudní tlumočníky platí pouze 40% odpočitatelný výdajový paušál oproti ostatním profesím se sazbou 60 a více procent. A stejnou kulatou sumičku, rovných 350 korun si vyfakturují za hodinu báječného tlumočení uprostřed noci na záchytce pro zfetovaného cizince, který se někde porval, něco odcizil, nebo se dopouštěl jiného podobně vzrušujícího jednání. Pravda, nová vyhláška, kterou se ministerstvo chystá přijmout poté, až bude přijat nový zákon, odměny zvedá. Ale jak to dělá? Slibuje zavést rozpětí odměn od 300 do 550 korun. Ovšem pozor, v případě, že zadavatelem úkonu je státní orgán, rozhoduje o výši přiznané částky tento orgán na základě zmíněné vyhlášky. Podle jakého klíče se bude ten který soudce rozhodovat o výši přiznané odměny, radši ani nechci vědět. Navíc toto zvýšení nic neřeší. Vždyť kvůli půlhodinovému jednání u soudu musí tlumočník jet přes celé město v dostatečném předstihu, neví, jak dlouhé jednání skutečně bude, takže nemůže přijmout jinou zakázku minimálně po dobu celého půldne, během nějž si ani v nejlepším případě nevydělá víc než stovku na hodinu čistého. Má to takový člověk, na nějž jsou kladeny vysoké požadavky na profesní odbornost, opravdu zapotřebí? A to nepočítám emoce, které tlumočník prožívá u rozvodových řízení, svěřování dětí do péče aj.
Soudní tlumočník a překladatel poskytuje státu důležitou službu, zvláště u menších jazyků je v zájmu státu těmto lidem neházet klacky pod nohy, nikdy totiž nevíte, co se ve světě semele a na jaký, z dnešního pohledu nevýznamný jazyk, budeme potřebovat odborníky. Pokud se stát k tlumočníkovi chová jako k poskokovi, slouhovi, jehož služby hlavně nesmí být drahé a musí být po ruce kdykoli pískneme, pak si musí uvědomit, že práci soudního tlumočníka a překladatele většina těchto lidí vykonává právě jako veřejnou službu a na základě nejlepšího svědomí. Postupně se zdokonalují, jelikož nikdo neumí všechno. Vykonávají tuto práci nejčastěji jako doplněk k jinému svému zaměstnání, jelikož tak zoufalé ohodnocení práce tlumočníka není ani v Bělorusku, natož pak na Slovensku, v obou těchto zemích je základní sazba na úrovni 20 euro již řadu let a je tam podrobována kritice pro svou neadekvátnost.
Jak si to ovšem představují čeští poslanci? Nová úprava tlumočníkovi neumožňuje odmítnout vyhotovení překladu či tlumočnického úkonu, kromě přesně stanovených případů, které nevím, kdo bude posuzovat, aniž by se dopustil přestupku a byla mu vyměřena pokuta 250 tisíc korun. Tlumočník nesmí odmítnout ani v případě, že k překladu nemá odpovídající odbornost. Vy jako neumíte přeložit návod k obsluze turbíny do turkmenštiny? Skandál! Napaříme vám zákaz činnosti nebo čtvrt milionu pokuty! Na překladatele je do budoucna uvalena objektivní odpovědnost za újmu. To jako vážně?! Limity neexistují. Půlmilionová pokuta tlumočníkovi hrozí, pokud nebude v papírové podobě archivovat po dobu tří let veškeré vyhotovené papírové překlady, což samozřejmě není problém, když překládáte třísetstránkový policejní spis, na jehož vytištění padne hora papíru nemluvě o toneru. A tyto překlady také musí na požádání předložit orgánu, nebo vyrobit stejnopis. To je taky za půl milionu. Pak tady máme povinné pojištění, na nějž se pojišťovací ústavy už jistě netrpělivě těší. Ministerstvo pak stanoví povinný limit. Živě si představuji, jak soudní překladatel, který za celý rok přeloží deset rodných listů pro thajské masérky, vrazí veškerý výdělek do pojistného. Uznejte, že to by zavánělo sebepoškozováním a na to je diagnóza. No a největší bizarnost je, že pokuta ve výši půl milionu hrozí tlumočníkovi za nedodržení lhůty pro vyhotovení překladu. Hlavně tedy doufejte, že vám doma nedojde toner v tiskárně při expresním překladu do druhého dne! A pak tu máme vyhotovení překladu bez náležité péče. Kdo prosím bude posuzovat tu péči? Mluvíme stále o překladu z jednoho jazyka do druhého? O disciplíně subjektivní ze své podstaty? Přičemž už teď je podmínkou jmenování státní zkouška z jazyka, případně magisterské filologické vzdělání, pak speciální kurz na právnické fakultě v programu Juridikum, ale aby toho nebylo málo, tak nově přibude další povinnost zkoušky na Justiční akademii a ještě přezkoušení z jazyka. A jaké má překladatel možnosti se bránit? V tom je jasno. Žádné. Může doufat, že po něm nikdo nepůjde, protože tento zákon evidentně nabízí spoustu nástrojů represe a kontroly, použitelné proti někomu, koho bychom si spíš měli vážit, že to vůbec v dnešní době dělá.
A jaké jsou hlavní problémy v tom reálném světě? Asistentky okresních soudců obvolávají tlumočníky a prosí, aby k nim přijeli klidně i sto kilometrů, protože blíž nikoho nesehnali. V seznamech je řada tlumočníků, kteří už profesi fakticky nevykonávají, jelikož se razítka vydávají bez časového omezení. A tak někteří zasloužilí kolegové v důchodu v seznamech stále figurují. Myslí si tedy zákonodárce, že díky nové úpravě se pročistí seznamy a přijdou davy nových kvalitních tlumočníků? Zkušenost ze Slovenska mluví jinak. Po přijetí zákona o překladatelích a tlumočnících se hromadně odhlásili tlumočníci a ponechali si jen překladatelskou část a situace okresních soudců se ještě zhoršila.
Cílem zákona dle důvodové zprávy je stabilizace tlumočnického a překladatelského odvětví a především zkvalitnění výkonu této činnosti. Tak a je to. Stabilizace. Ta nastane, až hromadně vrátíme razítka a minimálně my, překladatelé a tlumočníci, a naše rodiny, si oddechnou, že nebudeme pracovat o víkendu, po večerech a nocích, čekat na proplacení náležitě odvedeného tlumočení u pražského soudu pět měsíců, protože už v červenci soudu došly peníze, které mu ministerstvo přidělilo na celý rok, jezdit bůhvíkam, protože tam mají tlumočení v detenci a jsou limitovaní časem a řízení se musí nařídit nejpozději do týdne a na ten váš jazyk je vás tak málo… A bude nejspíš ještě míň! Ostatně vakuum je dokonale stabilní stav.
Legislativci asi šili zákon na míru filmovým hrdinům, nebo mafiánům, vyhrožujícím klientovi, že ho nasekají do nejmenované nudlové polévky v nejmenované tržnici. Pro ně ale zákon není! Filmoví hrdinové jsou fikce a na mafiány si má stát došlápnout pomocí trestního zákoníku a nikoli a priori kriminalizovat celou překladatelskou obec. Tak, prosím, protřepat a nemíchat! A hlavně zákon zastavit, nebo vrátit ze senátu s pozměňovacími návrhy. Předem děkuji a zůstávám s pozdravem a s rozumem v koncích.